Kočka divoká na Křivoklátsku

Divoká kočka na Křivoklátsku v historickém i současném kontextu

Různé poddruhy živočišného druhu označovaného jako kočka divoká jsou rozšířeny po celém světě. Nežijí pouze v Arktidě, Antarktidě, Austrálii a na Madagaskaru. Ve střední Evropě žije kočka divoká skrytě v temných jehličnatých lesích, osidluje opuštěná jezevčí a liščí doupata, přespává ve stromových dutinách, skalních štěrbinách, nebo křovinách, v bažinách, je ostražitá, žije samotářsky na poměrně nevelkém teritoriu asi padesáti hektarů. Obratně se pohybuje ve výškách, po skále i ve stromoví, umí plavat, i když vodu nevyhledává. Přestože většinu potravy dle rozboru jejího trusu tvoří hlodavci, loví i ptáky a plazy, troufne si na tchoře, hranostaje ba dokonce i kunu, je schopna ulovit zajíce či králíka, také veverku ve větvích stromu. Myslivci a lesníky byla před staletími vášnivě pronásledována pro své škodění v bažantnicích a nenáviděná jako ostatní škodná a lovena při každé příležitosti, při nadháňce, šoulačce, do pastí i trávena jedem.

Podle Brehma, kde je ostatně skoro u každého živočišného druhu popisován výsledek chovu v zajetí, taktéž i způsob přípravy pokrmu z úlovku se uvádí, že maso divoké kočky nebo rysa nejen že jedí příslušníci nižší třídy, ale namnoze i vyšší stavy, je neobyčejně chutné, jemné, světlé, vzhledem se podobá telecímu, chutí tetřevímu, nemá nepříjemné příchuti divočiny, platilo za lék proti závratím.

Vodítkem pro rozlišení Evropské divoké kočky Felis silvestris silvestris od mourovatě zbarvené zdivočelé kočky domácí statnější konstituce je na první pohled tlustý, bohatěji osrstěný ocas ukončený tupou, zakulacenou většinou tmavou špičkou. Lepší myslivecké encyklopedie uvádějí, že dobré podmínky k životu mívala divoká kočka v Čechách asi do poloviny 18. století. Poté začalo tažení proti šelmám přituhovat. Na některých panstvích měl dokonce personál uloženo, kolik divokých koček se musí ulovit a jejich kožek odevzdat, nešlo však jen o kožešinu, ale bylo to v zájmu podpory chovu drobné lovné zvěře. Brehmův život zvířat udává zástřelné za jednu kočku 35 krejcarů. Český přírodovědec Antonín Frič uvádí, že už roku 1872 je v Čechách divoká kočka vyhubena. Archivář Fürstenbergského panství vedoucí statistiky úlovků Rudolf Maxera zmiňuje roku 1738 na 40 ulovených kusů, 1768 to je 13 kusů, za pětileté období od roku 1788 do roku 1793 celkem 37 kusů a za desetileté období od roku 1811 do roku 1821 dohromady 42 kusů. Z důvodu ochrany tetřeva, tetřívka a jeřábka před šelmami v této době přibývá místních zpráv z různých panství a velkostatků o posledním úlovku divoké kočky.

Na Křivoklátsku se dlouho uváděl rok 1835. Bohužel se neuvádělo místo, revír, jméno lovce, ani detaily k úlovku. Po dlouhých pětatřiceti letech uvádějí detailnější encyklopedie další poslední křivoklátskou divokou kočku v roce 1870 v oddělení Hrozné v revíru Bělečském dříve označovaném jako Lhotském (Lhota u Bratronic).
Už tehdy se jednalo, se vší pravděpodobností o jedince, který se zatoulal na Křivoklátsko z jiné krajiny. Není známo přesné datum, známo je pouze příjmení lovce znějící coby Hunka

Po dlouhých čtyřiačtyřiceti letech 14. prosince 1914 byl hajným (není známo jméno) střelen statný kocour divoké kočky v revíru Obora dnes polesí Pustá Seč v místech zvaných Hrachovka - lesní úsek mezi údolím potoka Žloukava a údolím Křížového potoka. Kočka byla objevena jezevčíkem hajného na strmé skalnaté asi pětadvacetiletým jehličnatým porostem porostlé stráni. Pes kočku držel v šachu a tak dlouho zaštěkával, až se hajnému podařilo přes neschůdný terén přiblížit asi na osm metrů a kocoura přesným výstřelem složit. Hajný se zpočátku domníval, že pes zastavuje a zaštěkává černou zvěř a chtěl pokračovat v běžné denní obchůzce. Když však pes nepřestával a bylo slyšet i vrčení a prskání, vylezl s námahou až ke psu, kocour se chystal už po několikáté prchnout, ale byl vždy odrazen ostrým psem, teprve po výstřelu, po němž se mrtvé zvíře s pevně zakousnutým psem svalilo ze stráně, poznal hajný, jak silného jedince divoké kočky má před sebou. Podle měření, jež se konalo druhého dne 15. prosince odpoledne v lesním úřadu, kdy už byla kočka úplně vychladlá, bylo zaznamenáno – pohlaví kocour, váha 9 kg, celková délka 97 cm od čenichu až na konec oháňky, délka oháňky 38 cm, výška v zátylku 42 cm a objem hlavy přes čenich 37 cm, stáří odhadnuto 8 let. Nádherný exemplář byl poslán k preparaci věhlasnému preparátorskému ateliéru bratří Hodkových se sídlem ve Vídni, kteří učinili knížecímu lesnímu úřadu v Křivoklátě 19. prosince následující sdělení: „Šťastnému střelci blahopřejeme k úlovku, ačkoliv jsme v naší praxi vypreparovali již několik stovek kusů divoké kočky, s tak silným jedincem jsme se dosud nesetkali. Ulovení takového škůdce musí býti v každém revíru ihned kladně pociťováno. Jakých škod muselo takové zvíře napáchati,“ Křivoklátský lesní rada ve výslužbě Alois Nechleba si položil otázku, jak se divoká kočka do Křivoklátských lesů dostala. Populace divoké kočky byla na Křivoklátsku dávno vyhubena a v celých Čechách tomu bylo podobně. Někde sice byly hlášeny ojedinělé úlovky divoké kočky, ale vždy se jednalo o „přistěhovalce“ vyhnané ze svého dalekého teritoria patrně ruchem válečným. Že v honitbě o přítomnosti kočky neinformovali honební zřízenci, možno vysvětlit tím, že stopy její při velkém rozměru podobaly se stopám lišky nebo psa a kdo by se také byl ostatně odvážil tvrdit bez jiného bližšího důkazu, že tu máme kočku divokou, byl by označen za pohádkáře.

Paprsek světla do šera záhady vnesla Nechlebova vzpomínka, že na knížecím panství rodu Hanau v Hořovicích, které takřka sousedí s honitbami Fürstenbergů, bylo před několika roky dovezeno po dvou párech divokých koček, které podle různých sdělení nevysvětlitelně zmizely. V korespondenci s lesním správcem panství v Hořovicích Liebusem vyplývá, že roku 1907 zakoupili hořovičtí Hanauové ve Vídni u obchodníka se zvířaty Gudery dva páry mladých
divokých koček, které na jaře vypustili do svého polesí, aby byl budoucí lovecký výřad zpestřen rozmanitostí druhů.

Celá akce vznikla na základě vzpomínek majitele Hořovicko-Jineckého panství rodu Hanau na jeho mládí, a jaké vzrušení způsobilo tehdy ulovení kočky divoké při honu v Hesenském polesí.

Do podzimu téhož roku byly tři kočky uloveny, jedna byla střelena v Ohrazenicích sedláky ve stodole (vycpaný exemplář býval vystaven na starém zámku v Hořovicích), mláďata nalezená ve stodole byla předána Liebusovi a nějaký čas chována v kotcích u Hořovického zámku. Druhá kočka byla zastřelena v Pasekách u Příbrami, třetí nedaleko Svaté Hory u Příbrami (někdy se uvádí v Žebráce u Hořovic). V korespondenci Nechlebovi Liebus uvádí, že není vyloučeno, že kočka ulovená v revíru Ohrada dnes Pustá seč je totožná s poslední ze čtveřice koček vypuštěných na Hořovicko-Jineckém panství rodu Hanau.

Po vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918 a následném zrušení šlechtických řádů a titulů tak vydání záborového zákona a pozemková reforma postihla také Křivoklátské panství Fürstenbergů (díky prezidentu Masarykovi došlo v roce 1921 alespoň k částečnému finančnímu vyrovnání za objekty zámek Lány a hrad Křivoklát) a zapříčinila odchod rodu na jejich državy do Německa a Rakouska. Díky pečlivosti Fürstenbergských archivářů byla českému lesnictví a myslivosti uchována rozsáhlá lesnická a myslivecká dokumentace a mnohý cenný mobiliář (zařízení, vybavení hradu, vycpané preparáty, trofeje) a mezi nimi i exemplář poslední kočky divoké ulovené v revíru Oborském na Křivoklátsku, vypreparované u Hodkových ve Vídni. Trofeje a vycpaniny bývaly součástí prohlídkového okruhu, část byla v depozitářích, a i když se jednalo alespoň z dnešního pohledu leckdy o rarity, byla většina exponátů po poválečném nástupu komunistů záhy přidělena okolním školám k výuce přírodopisu. Vycpaniny z expozic hradu Křivoklátu získaly školy ve Zbečně, v Městečku, na Křivoklátě a na Velké Bukové, tam skončil i preparát divoké kočky, kde byl asi třicet let učební pomůckou v základní škole.

O preparáty pochopitelně nikdo odborně nepečoval. Z hodin přírodopisu si leckdo ze starších ročníků vybaví komické pózy torz exponátů probíraných živočichů, vytvarovaných vtipálky z řad žactva. Okolo roku 1980 byly notně poškozené exponáty při velkém úklidu z již nefunkční školy na Velké Bukové vyvezeny na místní skládku komunálního odpadu, kde vycpaninu divoké kočky s několika vycpaninami dravců zachránil nezabudický řidič autobusu pan Konopásek, který je měl několik let vystavené doma v garáži nad pracovním ponkem. Od něj získal divokou kočku výměnou za naturálie jeho známý zemědělský dělník pan Marcoň z Nezabudic. U něho exponát po troše úprav zdobil obývací pokoj. Panu Marcoňovi nabízeli mnohokrát místní myslivci, ale i kolegové z práce za vyštafírovanou poslední divokou kočku výměnou hotové poklady, peníze, zvěřinu, tekuté potěšení, on ale za nic na světě poslední divokou kočku nevyměnil.

S odchodem posledních majitelů vycpaniny do důchodu se i preparát přestěhoval na nedalekou samotu Míče nad Městečkem, kde byl opět několik let ozdobou obývacího pokoje. Po roce 1990 došlo na Míčích k neštěstí. Požár a následný dým natolik poškodil celý obývací prostor, že jedině, co šlo se vším dělat, bylo odvézt na skládku odpadu a to byl také žalostný konec exponátu poslední divoké kočky z Křivoklátska.

Upomínky na divoké kočky ve zdejších lesích zůstaly například v pomístních názvech studánky V Kočkách (zaniklá sezonní osada uhlířů a dřevorubců) v polesí Bušohrad, skalní věže Kočička ve skalním hřebeni Petrovka v polesí Kolna, skalní věže Kocour v ostruze Malého Čerchova v polesí Pustá seč (poblíž Hrachovky), a nebo také v názvu lesního úseku Kocourová v Lánské oboře. Po roce 2000 jsou k divoké kočce v Čechách hlášena pozorování nebo záznamy z fotopastí v Beskydech, Bílých Karpatech, Českém lese, v Doupovských horách, v brdské části Hřebeny poblíž Dobříše, a nejnověji (rok 2022) v centrální části Křivoklátska. Je zarážející, že žádný z českých národních parků výskyt divoké kočky v současnosti nepublikoval, příznivá informace o opětovném výskytu původní evropské šelmy, která se zde více než sto let nevyskytovala, by byl alespoň částečný úspěch, kterým by se jistě správy českých národních parků neváhaly pochlubit na rozdíl od problémů, které veřejně prezentovat nemohou, ale které zákonitě vyplavou jako masná oka na povrch, na „světlo“.

Potvrzuje se tím, že navrátivší se divocí tvorové obsazují krajinu, kde běžně hospodaří lidé a k tomu, aby mohli prosperovat, nepotřebují nutně uměle vytvářenou divočinu bezzásahových zón.

Ať už je to jakkoli my už nyní víme, že divoká kočka si Křivoklátsko vybrala sama (opakovaným pozorováním byla zaznamenána relativně daleko mimo zóny s nejpřísnější ochranou stávajících rezervací a to naopak v místech, kde se často pohybuje lesní technika, vedou zde silnice a územím prochází několik hojně využívaných turistických stezek).

Toto zjištění zcela vylučuje jakékoli budoucího zneužití přivlastňování si zásluh organizacemi ochrany přírody, jejichž zaslepený přístup přírodní prostředí, krajinu a život v ní spíše ohrožuje.

Každopádně se Křivoklátské přírodě „blýsklo na časy“ obohacením o již jednou vyhubený druh.

M. Beke

Křivoklát 2022

Zdroje:

Dějiny Rakovnicka (Václav Kočka 1936)

Lesnictví, myslivost, rybářství, encyklopedie strojů a nářadí (kolektiv NZM Praha 2011)

Brehmův život zvířat (Alfred Brehm 1928)

Ottovy Čechy, díl Rakovnicko, Slánsko 1909

Tisíc let myslivosti (J.Andreska, E Andresková 1993)

Historický průzkum lesa (J.Tlapák, A.Novák LZ Křivoklát 1988)

Myslivost v hloubi Křivoklátských lesů (R. Maxera 1932 - 1934)

Podbrdskem od městečka k městu (Jan Čáka 1988)

Hájemství zelené (V. Palivec 1981)

Památky a zajímavosti Předslavska (V. Zíka 2019)

Časopisy Myslivost a Myslivecké zábavy

Internetová encyklopedie Wikipedie