HŮLA JOSEF

28. 2. 1917 - 7. 3. 2008

   Josef Hůla patří právě do té kategorie provozních lesníků, na které by nemělo být zapomenuto. Zejména pro jeho poctivý, niterný vztah k lesu, a pak pro povahové vlastnosti, které z něj dělaly tak vzácného člověka.

   Narodil 28. února 1917 ve Velké Bukové a do vínku dostal poctivost a práci. Jeho otec pracoval v zimě jako dřevař v okolních lesích, v létě jako zedník a po práci obhospodařoval kousek pole, které jim poskytovalo živobytí. Nikdo z dnešních mladých lidí si nedovede představit, jak těžké to byly doby. Co práce musel, jako malý kluk, zastat od chvíle kdy udržel hrábě při sušení sena nebo kravku při oorávání brambor. Byl to právě jeho otec a děda Topinka, kteří ho zasvěcovali do všech prací spojených s lesem i zemědělstvím a vtiskli mu k oběma těmto profesím lásku, která ho pak provázela celým jeho životem.

   1. září 1936 – tedy až po pěti letech praxe v lese byl přijat na hájenskou školu v Domažlicích, a když ji o rok později úspěšně dokončil, nastoupil jako lesník u lesního závodu Horšovský Týn. Dějinné události v září třicátého osmého roku znamenaly konec služby v Němci zabraném pohraničí, a tak se stal i nedobrovolným účastníkem smutného osudu českých rodin při odsunu do českého vnitrozemí.

   Od 1. října 1938 nastoupil jako lesník na polesí Přerov u LZ Brandýs nad Labem. Nebyl tam dlouho. Pouhé dva roky, po kterých se vrátil do rodného kraje a křivoklátským lesům pak zůstal věrný až do konce svého života. V roce 1952 dostal místo vedoucího polesí na polesí Pařeziny, kde zůstal až do odchodu do důchodu.

   Josef Hůla měl velice citlivý vztah k mladým lidem. Dovedl rozeznat a pochopit drobné prohřešky mládí a být lidem, kteří u něj začínali svůj lesnický život nejen dobrým učitelem, ale doslova druhým otcem. Ocenil dobře provedenou práci a i za drobné maličkosti dovedl pochválit. Věděl, že to je ten nejlepší způsob, jak mladé lidi povzbudit a získat u nich lásku k lesu i větší zájem o práci. Co nesnášel, to byla povrchnost, lajdáctví a nezájem. Byl v tom smyslu tvrdý ke svým kolegům, k podřízeným ale především sám k sobě. Říkalo se, že kdo jen projde kolem Pařezin, zavadí o nějakou práci. Pan Hůla ji ale nejen rozdával, on k ní uměl především osobním příkladem, nadšením a houževnatostí jemu vlastní vyburcovat. Neexistovalo nic, co by nešlo a když byl nějaký problém, nešel snad spát, dokud ho nevyřešil. Svěřený les mu byl vším, a když bylo třeba, šlo všecko soukromí stranou. Patřil k vedoucím, kteří trávili většinu dne v lese. Venku byl v zimě - u dřevařů, traktoristů i kočích – za každého počasí, za mrazu i sněhu, protože chtěl mít přehled o každém kusu dřeva, který se v jeho revíru porazil. 

   Jeho skutečným koníčkem bylo ale pěstování lesa, jeho obnova, výchova i ochrana. Už v roce 1934 se jako lesní praktikant podílel na zalesňování holin po mniškové kalamitě a této činnosti se pak s velikou láskou věnoval po celý svůj produktivní život. Byl vždycky hrdý na to, že dovedl ve svých školkách vypěstovat statisíce sazenic nejen pro potřebu vlastního polesí, ale i pro lesy daleko za jeho hranicemi.  

   Jako lesník ve svém životě zažil celou řadu kalamit – hmyzích, větrných i sněhových, které periodicky ničily křivoklátské lesy, a on se s tím velice těžko smiřoval. Snažil se poučit z moudrostí starých lesníků, kterým dovedl od mládí naslouchat, porovnával jejich zkušenosti s vlastními a nepřestával hledat cesty, jak těmto pohromám předcházet.

   Jako fořt byl za svoji práci několikrát vyznamenán a měl proto u lesního závodu pevnou pozici. Nikdy se tím nechlubil, ale dokázal jí využívat při prosazování svých cílů, i když byly často v rozporu s právě prosazovanou politikou. Miloval jedli v době, kdy čelila mnoha nepříznivým faktorům a lesní provoz ji pomalu zatracoval. Dokázal prosazovat zakládání a výchovu pestrých porostních směsí, pracovat s etážovými porosty i s hlubokým vertikálním členěním porostů. A to v době, kdy se v souladu s „průmyslovou revolucí“ v lesním hospodářství razil směr přechodu od smíšených a listnatých porostů k jehličnanům, zjednodušování druhové skladby, schematické zásahy a podobně. Dokázal využít semenné roky dubů a založil při nich mnoho dubových porostů podsíjemi pod borové porosty.

   Josef Hůla byl i čestným a poctivým myslivcem. Sám nebyl žádným vášnivým lovcem a dokázal přát všem svým kolegům bez ohledu na funkce a postavení u LZ. A svatý Hubert mu za to byl příznivě nakloněn. Jako mladý lesník ulovil na polesí Pařeziny v roce 1953 „zlatého“ kňoura, který byl se svými 129,7 CIC body dlouho nejsilnější trofejí z volných honiteb v ČR. Byl jeden z mála, kdo začal poukazovat na rodící se problém s růstem populace divokých prasat, a to v době, kdy je většina ostatních myslivců bezmezně šetřila.

   Josef Hůla nebyl žádným písmákem, ale když už byl v důchodu, sedl k psacímu stroji a zaznamenal svoji životní i profesní dráhu, své poznatky, názory a zkušenosti do rukopisu „Josef Hůla – paměti a moudrosti“, který je v několika kopiích rozšířen mezi pracovníky LS Křivoklát. Jakou praxí prošel, a co formovalo jeho vztah k lesu, nejlépe napovídá kapitola věnovaná pobírkám:

„Probírky navazovaly na prořezávky. Bylo nutné, aby byly včas vyznačeny. Když jsem nastupoval (rok 1931-pozn.red.), vyznačovaly se probírky vápnem. Já jsem natíral stromy určené k poražení, které mi ukazoval lesník nebo polesný. Mnohokrát polesný Mudroch sezval všechny lesníky a vyznačovaly se porosty a na místě se řešily sporné stromy. Pamatuji se, že jsem označoval stromy, které mi ukazoval lesník A. Miller a když si nebyl jistý, zda má strom označit, musel jsem jít na polesí, aby se šel polesný Mudroch podívat, zda ten strom máme vyznačit. Polesný se šel okamžitě podívat. Tímto chci upozornit, jaký byl přístup k lesu. Při probírkách jsme postupovali tak, že jsme vždy zasahovali do úrovně. Ve smíšených porostech jsme prosazovali žádoucí dřeviny. Dbali jsme, aby jsme ve světlomilných dřevinách zachovali listnatou podúroveň. Hlavně jsme z podúrovně nevyřezávali habr, který nám v dubu zabraňoval, aby nevyrazily vlky. Dále podúroveň ve smíšených porostech zabraňovala, aby tam byl průvan. Měli jsme zásadu, že kde roste tráva, neroste dřevo. Proto jsme i do třicetiletých borovin a modřínic sázeli sazečem habr, lípu a dub. Lípa byla též dobrá hnojivá dřevina. Tímto postupem jsme napodobovali přírodu, která postupně ve starších porostech zmlazovala HB, LP i DB.“

   Díky svému optimismu, celoživotnímu pracovnímu nasazení, a možná i tomu, že nikdy nepil a nekouřil, se Josef Hůla dožil v plné duševní a tělesné svěžesti úctyhodného věku 91 let.